Nekopej si hrob svou vlastní vidličkou a nožem!!!

Anorexie.opradu neskutečný příběh

17. dubna 2009 v 23:53 | marsi ♥ |  Příběhy
Lenka Hladká (35) si sáhla skutečně na dno. O anorexii jsme sice již psaly, ale její životní příběh se prostě opomenout nedá...
Lenka žila do 18 let jako každá jiná dívka v jejím věku. Veselá, společenská, upovídaná. Vystudovala ekonomku, začala pracovat ve firmě, kde se jí líbilo. V podstatě spokojená bytost. Teď ale působí jako zhroucená troska bez života. Z očí jí hledí neskutečné utrpení a bolest. Se slzami vypráví příběh, ze kterého běhá po zádech mráz. Je smutný a pro mnohé z nás nepochopitelný. Ale pravdivý. Je svědectvím lidského nepochopení, lékařské neprofesionality a lidské zášti.


Začalo to nevinně
Stačila jediná nevinná věta Lenčiny kamarádky: "Lenko, nepřibrala jsi? Máš nějak velkej zadek!" Kamarádka netušila a dodnes netuší, jaké drama ta hloupá poznámka odstartovala.
"Sotva kamarádka odešla, běžela jsem k zrcadlu... Po pár minutách mi přišlo, že jsem tlustá celá," vzpomíná Lenka.
Okamžitě začala s dietou. Omezila vše, po čem se přibírá - pečivo, omáčky, tučná jídla, sladké. Nechtěla nic ponechat náhodě, proto si půjčila i knihy o hubnutí. Nutno dodat, že v té době Lenka vážila 68 kg při výšce 180 cm!
První kila byla pryč docela rychle, a Lenka si tak ověřila, že na hubnutí není nic těžkého. Během šesti měsíců zhubla neuvěřitelných 35 kilogramů - a to pouze omezením stravy!
Samozřejmě, že její drastické hubnutí neušlo pozornosti rodiny. Rodiče se snažili Lenku přimět k normálnímu jídlu, ale marně. Každý společný oběd nebo večeři brala Lenka jako utrpení. Rodiče se na ni zlobili, mladší sestry ji nechápaly a nadávaly jí. Lenka ale byla přesvědčená, že jedná správně. Navíc nikdo, ani Lenka tehdy netušila, že existuje nemoc zvaná anorexie.
Až na úplné minimum
"Množství jídla jsem snižovala až na úplné minimum. Přestože jsem měla docela náročnou práci, jedla jsem denně pouze jogurt a jedno jablko. Jenže - zrcadlo mi pořád ukazovalo, že jsem tlustá. Styděla jsem se chodit mezi lidi, protože všichni 'viděli' mou tloušťku a 'lhali' mi, že jsem prý vyzáblá," vysvětluje Lenka. A tak se Lenka postupně začala zbavovat všech svých kamarádů. Ještě horší to bylo doma. Se sestrami se jen hádaly, rodiče z ní byli nešťastní a dokonce i sousedé domlouvali její mamce, ať se s ní nepáře. Všichni ji brali jako rozmazlenou holku... Lenčina postava už pomalu začínala jevit známky podvyživenosti. Jí to ale stále vůbec nedocházelo. Hroutí se zdraví Čeho si ale nemohla nevšimnout, byla prudká změna jejího zdravotního stavu: "Nejvíc mi vadila slabost. Všechno pro mne bylo strašně obtížné zvládnout. Pořád se mi točila hlava, bylo mi špatně. Ještě horší bylo, že jsem nestačila na svou práci. Kdybych neměla jednu hodnou kolegyni, asi by mě vyhodili. Ona mi se vším pomáhala. Ostatní kolegyně ji od toho zrazovaly. Prý že jsem pitomá, tak ať se v tom utopím. Schválně mi nosily zákusky a dělaly mi chutě a vysmívaly se mi. Vždycky jsem musela jít na toalety se vybrečet," vzpomíná Lenka. Jenže nezůstalo jen u nestíhání práce. Lenka začala zapomínat, byla nervózní, třásly se jí ruce...
A stále dolů...
"Co se týče fyzické stránky hubnutí, byla jsem opravdu na dně. Vlasy mi padaly v hrstech, přišla jsem o všechny zuby, kůže po těle mi vyschla, až se mi začala drolit. Bolely mě všechny klouby, cítila jsem každou kost v těle. Někdy jsem měla strach, že se ráno už nepostavím. Nejhorší byly ale nehty. Štítila jsem se pohledu na své ruce. Nejdřív se mi nehty jenom lámaly, byly tenké, později se začaly podivně loupat.
A bylo to ještě horší - časem se mi 'nehtovina' začala jakoby ztrácet. V nehtech se mi vytvořily odporné prohlubně, v nichž se objevovalo živé maso. Bylo to, jako bych se rozkládala zaživa. Styděla jsem se někomu ukázat tu hrůzu," s pláčem líčí Lenka.
... a dolů
Vše bylo stále horší - napětí v práci, šílené hádky s rodiči, kteří Lenku prosili, aby s nimi šla k lékaři. Lenka ale jejich prosby odmítala. Házela jídlem, které jí přinesli, křičela na ně jako smyslů zbavená, proč už jí nedají pokoj, že ona už nikdy jíst nebude. Vzpomíná na opovržlivé pohledy a výčitky sester, na nenávist, která z nich čišela.
"Nejhorší na všem bylo, že já to neviděla jako všichni okolo. Zrcadlo mi stále ukazovalo, jak jsem tlustá! Brečela jsem pokaždé, když jsem se kolem něj mihla," vypráví.
Byla přesvědčená, že jí všichni závidí, jaké úspěchy má se svým hubnutím.
Na nejhlubším dně
Teprve s odstupem času si Lenka uvědomuje, jak asi museli její rodiče trpět, když viděli, jak se jim ztrácí před očima. Tehdy ale Lenka uplakané oči své maminky přehlížela. Byla zahleděná jen do sebe a své 'příšerně tlusté' postavy.
To nejhorší však na Lenku a její rodiče teprve čekalo. Když už se Lenka sama cítila tak slabá, že jí nestačilo několik přestávek na chůzi do práce, když už neměla sílu téměř na nic, rozhodla se, že poslechne rodiče a zajdou s maminkou k obvodní lékařce. Mamince se ulevilo v domnění, že teď už bude jen dobře, že se lékaři o její dceru postarají a že ji nějak přimějí i k tomu, aby začala jíst.
Lékařka nad Lenkou doslova spráskla ruce: "Ani mi nic neříkejte, tohle je úplně typická anorexie. Okamžitě do nemocnice!" Tehdy se poprvé Lenka i její rodina dozvěděly, co to ona anorexie vlastně je.
Lenka byla do nemocnice umístěna opravdu 'za pět minut dvanáct'. Když se dostala Lenka do nemocnice, vážila ubohých 35 kilogramů (při výšce 180 cm). Byla opravdu jen kostra potažená kůží.
V bráně smrti
Pár dní po přijetí v nemocnici Lenka zkolabovala a upadla do kómatu. Pro rodiče toto vyvrcholení dlouhodobého trápení znamenalo zhroucení a později invalidní důchod - tak moc se kvůli Lence trápili. Lenka si své kóma vybavuje dodnes: "Vzpomínám si, že jsem byla jakoby mimo, takový zvláštní, nepopsatelný pocit. Zdálo se mi, že jsou všude kolem plazi a myši. Pak jsem ale zaslechla hlas dědečka, který už je dávno po smrti. Šla jsem za ním, za světlem, které ho obklopovalo.
Po mnoha letech mi najednou bylo nádherně, cítila jsem se tak lehce! Volala jsem na dědečka, že jdu za ním. On mě ale odmítl. Řekl, že ještě nepřišel můj čas, ať se vrátím za našima... Pak jsem uviděla rodiče. Maminku, která seděla u mé postele, strašně plakala a prosila mne, ať neumírám. I tatínek brečel. Pořád volali mé jméno. Chtěla jsem na ně promluvit, říct jim, že žiju, ale nešlo to. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc jsem jim ublížila. Uvěřila jsem, že mě mají rádi a že pro ně moc znamenám. Sama sobě jsem slíbila, že se uzdravím. Potom děda i příjemné světlo zmizeli a já se probrala," líčí Lenka svou zkušenost z kómatu.
V rukách odborníků
Pobyt v nemocnici nebyl příjemný. Pro Lenku to prý bylo období plné ponížení a ztráty lidské důstojnosti. Vybavuje si mladého zřízence, který ji převážel na rentgen a ultrazvuk ve stavu, kdy nebyla schopná pohybu ani komunikace. Ležela nahá pod přikrývkou na lehátku. Mladík přikrývku nadzvedl, Lenku si prohlédl a pak prohodil: "No, těbůh, ty vypadáš! V který popelnici tě vyhrabali?!" Nenapadlo ho, že ho Lenka slyší. Z rentgenu ji převezli na psychiatrii. A to byl nejhorší zážitek jejího života. Ležela v síti místo postele. Prý proto, aby mohla volně močit, aniž by obtěžovala personál. Lenka totiž tehdy trpěla samovolným únikem moči a sestrám se nechtělo ji pořád převlékat. Rodiče mockrát prosili lékaře, než ji konečně přemístili ze sítě na lůžko.
První týdny byla Lenka napojena na umělou výživu, kterou jí kromě do žil pouštěli také sondou do žaludku... První jídlo, které měla Lenka po mnoha měsících pozřít, však byly kynuté buchty s kakaem! Lenka čekala něco tekutějšího a lehce stravitelného. Naštěstí byla na pokoji sama, a tak kakao vylila do umyvadla a buchtu rozdrolila, jakože jí část ujedla.
Léčba šokem
Lenka si přála zase normálně jíst, ale stále nemohla. Její mysl si vypěstovala k přijímání potravy odpor. Jak léčba probíhala? "Musely jsme se třeba svléknout do plavek, postavit ke skříni a sestra na velký papír nakreslila náš obrys. Potom jsme měly vyznačit místa, kde si připadáme tlusté.
Já označila ruce a nohy. Pak jsme si musely stoupnout před zrcadlo a znovu popsat svou postavu. Vždy mi při tom bylo hrozně, div jsem neomdlela. Nesnáším zrcadla a vyhýbám se jim dodnes," popisuje Lenka roztřeseně.
"Sestry nás všude doprovázely, i do sprch a na toaletu. Je docela těžké vykonat potřebu, když vás upřeně sleduje někdo cizí. Prý to dělaly proto, aby měly kontrolu, že neužíváme žádná projímadla. Pak jsme ani nesměly spláchnout, protože sestry zkoumaly naši stolici. A běda, když se jim něco nezamlouvalo!"
Nadlidský výkon: jídlo
Podle Lenky šlo lékařům jen o to, aby se ukázal nějaký přírůstek na váze. Duše pacientek je nezajímala. Při sebemenším úbytku na váze jim nadávali. Jenže pro většinu pacientek bylo téměř nadlidsky nepřekonatelné něco pozřít. Pokud jedly bez kontroly sester, lepily knedlíky pod stůl, omáčku vlévaly do jednoho talíře a žádná nepřiznala, čí ten talíř je.
Lékaři to vyřešili tak, že se personál nesměl od dívek v době jídla vzdálit a pak je na dvě hodiny zamkli na pokoje. Pokud potřebovaly dívky na toaletu, měly prostě smůlu. Lenka vzpomíná i na každodenní vážení v nemocnici. Všechny pacientky na váhu vstupovaly s hrůzou. Bály se nejenom toho, že přibraly, ale také toho, že naopak nepřibraly, protože potom následovalo spílání ze strany sester. Jedna pacientka se rozhodla, že nad sestrou vyzraje tím, že si do kapsy pyžama strčí kompot. Podvod však byl odhalen, samozřejmě dostala vynadáno a příště se vážily v prádle.
Nejsem prašivá!
V nemocnici byla Lenka několikrát, ten první pobyt ale trval nejdéle - sedm měsíců.
Při jednom ze svých pobytů se seznámila s mužem, kterému byla velmi sympatická. Dvořil se jí, ale Lenka o jeho pozornost nestála. Byla tak zaneprázdněná řešením své nemoci, že na nic víc její myšlenky a aktivity prostě nestačily. Ani po propuštění z nemocnice a v následném životě se už žádný muž v její blízkosti neobjevil...
Příchodem z nemocnice domů se sice Lence ulevilo od nemocničních praktik, o moc lépe se ale necítila. Rozhodně se nedá mluvit o nějakém pokroku v léčení, protože stále řešila svůj odpor k jídlu. Nebyla vůbec schopna jíst, z každé myšlenky na jídlo se jí dělalo nepředstavitelně špatně. Byla zoufalá. "Nejhorší pro mě byla skutečnost, že tím ubližuji svým blízkým. Rodiče na tom byli psychicky velice špatně, trápili se kvůli mně a navíc do nich stále rejpali sousedi. Vyčítali jim, co prý jsou za rodiče, když to nechali dojít tak daleko. Všichni byli přesvědčeni, že se nejedná o nemoc, ale rozmazlenost a nedůslednost ve výchově. Taky mě trápil vztah s mými sestrami. Koukaly se na mne odpudivě, jako bych byla prašivá. Dodnes je náš vztah velmi špatný," smutně konstatuje Lenka.
Všechno špatně...
Trochu jíst začala Lenka až v pětadvaceti letech. Její strava však i tehdy byla naprosto nedostačující. Základ vždy tvořil nízkotučný jogurt, někdy přidala nízkotučný sýr, mrkev nebo kyselou okurku. Dodnes nevěří, že po jídle nepřibere. Jí jen jedenkrát denně, a to ve 23 hodin. Jejím celodenním pokrmem je nízkotučný jogurt, který si dává zmrazit. "Vím, že to je blbost, ale připadá mi, že když ten jogurt jím dlouho, že jsem toho snědla víc," vysvětluje Lenka své metody. Přes veškeré léčení Lenka příliš nepostoupila v nezdravém vnímání sebe sama. V žádném případě si nepřipadá hubená. Uznává sice, že jí jsou všude vidět kosti, ale nepřijde jí, že by to bylo nějak neestetické nebo že by působila vyhublým dojmem. Pokud jí někdo něco podobného naznačí, nevěří mu...
Noční můra nekončí
V nemocnici se potkala s dívkami, které se později uzdravily. Někdy by si také přála žít normálním životem, ale zároveň se ho obává. Už 16 let totiž žije takto. Dochází na psychiatrii, kde se lékaři marně snaží o její uzdravení. Výsledek příliš optimisticky nevyznívá: "Jsem nejraději sama. Pletu svetry, někdy si zpívám. Ale sama, bojím se chodit mezi lidi. Mám strach, že se mi budou vysmívat, že na mne budou zlí. Cítím se strašně méněcenná, někdy mám pocit, že hůř komunikuji, špatně hledám správná slova… Mockrát jsem si přála umřít, spáchat sebevraždu. Jenomže kde vezmu jistotu, že se mi to podaří? Co když mě někdo najde a zachrání? Je mi strašně líto mé maminky a tatínka. Hrozně moc jsem jim ublížila, oba jsou díky trápení se mnou v invalidním důchodu. Věřím, že bych jim svou smrtí přinesla úlevu! Konečně by mohli klidně žít."
Přestože Lenka ve svých 35 letech žije téměř izolovaně od společnosti a lidí se bojí, dopisování s někým, kdo by se neptal na její nemoc, by určitě uvítala. Pokud tedy napíšete do naší redakce, dopisy rádi předáme. g Pozn. redakce: Anorexie je vážná nemoc, nepodceňujte její příznaky! V případě podezření vyhledejte lékaře, pokročilá anorexie se bez hospitalizace v nemocnici vyléčit nedá!
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 snehulienka snehulienka | Web | 18. dubna 2009 v 0:02 | Reagovat

no podľa mňa má taká anorektička BMI pod 13
ja mám 15,5 a vyzerám normálne

ale zaujímalo by ma kde je minimum

2 Kooty Kooty | Web | 18. dubna 2009 v 0:03 | Reagovat

Pěkný příběh....a 30.června se nám opravdu blíží...=D

3 Lilly Lilly | Web | 18. dubna 2009 v 10:32 | Reagovat

Jeeej, tak to byl příběh...Brrr... Asi bych nechtěla...Jako 16 let...:o( Chudina:o(

4 KAT KAT | Web | 13. června 2009 v 20:19 | Reagovat

nechápu jak si tohle někdo dá na stránku a napíše na ni titul pro ana- to takhle chcete dopadnout?

5 Lůca Lůca | Web | 16. července 2009 v 10:00 | Reagovat

no to je šílený....chudák holka...ještě že to dopadlo dobře

6 MADAR MADAR | 20. července 2009 v 16:27 | Reagovat

smyslné touhy

7 Denisa Doubravova Denisa Doubravova | E-mail | 17. října 2010 v 13:49 | Reagovat

nn už 18 je podvýživa-záleží kolik měříš a vážíš[1]:

8 Martina Martina | E-mail | 3. října 2016 v 15:21 | Reagovat

Dobrý den já mám mentální anorexii skoro nejím jsem unavená ale mám 69kg při výšce 164cm. Chtěla bych zhubnout užívám projímadla a prášky na hubnutí snad zhubnu.Je mi 25let. Martina

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama